Hořlavá látka

Zda látka hoří a jak, ovlivňují její chemické a fyzikální vlastnosti.

Nejjednoduššími látkami jsou prvky. Jestli prvek bude nebo nebude hořet, je závislé na jeho schopnosti slučovat se s kyslíkem popřípadě jinými oxidovadly a tvořit tak oxidy. Podle toho, jak ochotně tvoří oxidy (nebo zda vůbec) rozdělujeme prvky na hořlavé a nehořlavé.

Hořlavé prezentují například: uhlík, vodík, síra, hliník, sodík, draslík, hořčík, lithium a další. Tyto prvky poměrně velmi ochodně reagují s kyslíkem (oxidují).

Nehořlavé prvky můžeme rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří prvky, které sice tvoří oxidy, ale "neochotně" a ne za běžných podmínek. Do této kategorie řadíme např. dusík, jod, chlor, fluor, brom a stříbro. Druhou skupinou nehořlavých prvků tvoří prvky, které nejsou schopny tvořit oxidy. Zde patří netečné plyny a drahé kovy.

Jestliže jsou látky složené pouze z hořlavých prvků, pak jsou také hořlavé (např. metan CH₄, acetylen C₂H₂ apod.). Stupeň hořlavosti závisí na jednotlivých vazbách mezi prvky. Jestliže se látky skládají z hořlavých i nehořlavých prvků, pak pro hořlavost je rozhodující množství a hmotnost jednotlivých prvků v molekule a charakter vazeb mezi nimi. Většinou platí, že sloučeniny jsou hořlavé, pokud v jejich molekulách převládají hořlavé prvky (hmotnostně i co do možství). Čím více je nehořlavých prvků v molekule, tím se většinou snižuje její hořlavost. Příkladem může být benzen C₆H₆ (všechny prvky má hořlavé), jehož bod vzplanutí je -11 °C, zatímco dichlorbenzen C₆H₄Cl₂ (tedy v molekule jsou zastoupeny 2 nehořlavé prvky chloru) má bod vzplanutí již 66 °C.

Mezi fyzikální vlastnosti patří: